Povedeny pozadi

Ne tentokrat se nejedna o nejakou peknou prdelku, kterou jsme s dedkama nasli v casopise pro "mlade a uspesne muze" - tedy muze, co uz nemuzou, ale radi se podivaj.
Nasel jsem na netu par zajimavych pozadi, ktere zobrazuji svet za 10-20 let, doufam, ze se toho doziju.
odkaz

Řepka lituje svého syna, že se jmenuje Řepka

            

            Ano, musí to být hrozné mít příjmení Řepka, stejně jako Kokotek nebo Šukal. Mnohem horší ale musí mít za syna sparťana, který pravidelně dostává červené karty za nesportovní chování, občas se s někým porve nebo nám zařídí nepostup na MS. Prostě namyšlenou primadonu, která náhodou umí hrát fotbal.

Posledním hřebíčkem je to, jak se Řepka stavil „na jedno“ do oblíbené fotbalové hospůdky U Ševce Matouše. Řepka se tam hezky udělal jak malej kluk pár panákama vodky a pak sedl do svého Porsche a spokojeně odjel domů.

                 

           Jestli by on ten Řepka neměl dát syna radši k adopci, než ho litovat za to, že má tak blbý příjmení...potažmo fotra.

Že by západní svět dostával rozum?

                Taky kolikrát jedete autem a místo toho, abyste používali zdravý rozum, tak přemýšlíte, jestli 10 m za vámi byla či nebyla nějaká značka? Okolí mého domu je doslova prošpikováno značkami hlavní silnice a konec hlavní silnice. Toto značení už zde způsobilo nejednu nehodu.

                Nikdy jsem ani nepochopil, proč člověk v novém Mercedesu, BMW nebo Astonu u nás nemůže jezdit po dálnici třeba 200km/h, když toto auto zabrzdí z 200km/h rychleji než kdejaká Škodovka ze 130km/h. Policejní měření rychlosti na dálnicích nebo dvouproudých silnicích ve městech je úplně postavené na hlavu - tedy pokud nepokutují řidiče za to, že nedodržují minimální povolenou rychlost. Za celou svou kariéru řidiče jsem policajty nejčastěji potkával na opravených úsecích dálnic a to i v noci (za minimálního provozu). U nechráněného železničního přejezdu je oproti tomu vidím jen málokdy.

                Za vrchol drzosti považuji autoškola - televizní test, který má asi jen za cíl přesvědčit všechny řidiče o tom, že jsou nesvéprávné tupé ovce a jeho odpovědi postrádají selský rozum.  (Austokola naroda - jak udelat z lidi idioty)

                V Nizozemí se i ve čtyřicetitisícových městech zkouší projekt bez značek. Platí jen pravidlo pravé ruky. Najednou jsou tak řidiči považováni za svéprávné myslící bytosti a ne jen za stroje na čtení značek. Světe div se, v těch městech, kde se chodec musí opravdu rozhlédnout, než vejde do vozovky; kde řidič jezdí tak rychle, jak sám uváží; kde řidiči na křižovatkách spolu komunikují a pouštějí se; dramaticky klesla nehodovost a zvýšila se plynulost dopravy!

                Do extrému toto dohnali v jedné nizozemské vesnici, kde měli problém s nepřiměřenou rychlostí u školy. Místo dopravních značek však rozšířili školní hřiště až k bezprostřední blízkosti silnice. Řidiči tak byli nuceni být ve střehu a zpomalit.

                Opačný příklad máme například z Bhutánu, kde zavedení semaforu vedlo ke zkolabování dopravy.

                Že by nakonec měl Max Stirner pravdu?

                 

               Kéž by něco takového napadlo i našeho ministra dopravy Bártu. Bohužel, stávající vláda je jakoby složená z Rašínů, tedy několika klonů prvorepublikového ministra Rašína. A tento ekonom samouk zrovna nepatřil k těm, kteří přišli s objevnými a prospěšnými novinkami pro naši zemi. Naopak byl posedlý hodnotou české měny a vyrovnaným rozpočtem. Snaha o uspokojování obou těchto úchylek škodila jak společnosti, tak průmyslu.

pro ty, které problematika zaujala 

Tak nás zase porazili Slováci no, znamená to snad, že jsou lepší?

To je v novinách zas řečí, kdo má číst? Když prohrajeme s Polákama, Němcama nebo Rakušákama, tak se to přejde, ale porazí-li nás maličký „bratr“, kterému jsme v mládí kradli pastelky, tak je to do nebe volající ostuda!

                Když se losovala kvalifikace na fotbalové MS, tak jsme se bušili do prsou, jak máme jistý postup a ze Slováků si dělali dobrý den. Když se tam Slovensko dostalo (a my ne), tak jsme je alespoň na každém rohu pomlouvali, jak hrají bídně. Nu což, nějak jsme se přes to dostali, však jim to v hokeji vrátíme.

                Pak přišla olympiáda a ejhle, kde jsme v hokeji skončili my a kde oni. A opět řeči o tom, jak se jim klepou kolénka a jsou chudáčci nervózní, že jsou na velkém turnaji tak daleko (zatímco naši hokejisté už sedí doma v obýváku). Nakonec bramborová, ale lepší jak my.

                No, a teď si zase novináři rvou vlasy, jak si nějaký slovenský tým, z vesnice jménem Žilina (což je někde u Minsku, rozhodně to není u Prahyyy), dovolil vyřadit tým FC CAJZL SPARTA SI*G HE*L PRAHA. Ani slovo o tom, že Žilina hrála lepší fotbal, měla lepší fyzičku atd., ne! Žilina měla štěstí a český fotbal je NA DNĚ!

                „…i když bych se mohl hájit tím, že nám chybělo šest hráčů základní sestavy a že v našem dresu nastoupili jen čtyři čeští fotbalisté,“ vypadlo z Chovance. Jediný člověk z ČR, který se o výkonu Žiliny vyjádřil nějak pozitivně, byl Hapal (shodou okolností trenér Žiliny). Není mi moc jasné, jak někdy mohl kopat za Spartu, když je to vlastně slušnej člověk.

                Už si někdy přiznáme, že náš „mladší (či spíše adoptivní) bratr“ může být v něčem lepší než my a není to nutně proto, že u nás zrovna prší, máme zraněné hráče, fouká vítr nebo jsou zvláštní geo-magnetické vlny? Slováci jsou lepší muzikanti, mají (mnohem) hezčí ženy, jsou kulturnější.

                My zase máme větší hubu, pijeme víc piva a máme Prahůůůů.

Co žrát aneb česká gastronomie

Už od mala jsem chtěl být kuchařem (nebo automechanikem), tímto přáním jsem vždy úspěšně děsil celou naši rodinu.  Z vaření jsem si udělal alespoň koníček, občas si koupím nějakou kuchařku a doma se pokouším vařit – s menšími či většími úspěchy, takřka pravidelně.

                Ani nevím, co mě k tomu motivovalo. Snad humbuk okolo českých food blogerů, Pohlreicha a Českého kulinářského institutu. Čím více se v problematice orientuji, tím méně chodím do hospod a tím s menší radostí chodím nakupovat.

                Sehnat si dnes svého řezníka, zelináře, pekaře nebo si najít svou oblíbenou hospodu je takřka nadlidský výkon. O kvalitě potravin v supermarketech se nemá cenu bavit (možná s čestnou výjimkou Globusu), tuto kapitolu můžeme odbít jednoduchým citoslovcem: „FLUS!“

                Kdysi jsem chodil velmi rád nakupovat na Zelný trh. Je to poslední náměstí, které si, přestože aspiruje na roli podzemního parkovištěm pro buržousty (petice proti je zde), v Brně zachovává nějakou atmosféru. Má euforie ovšem opadla, když okolo mne proletěl drb, že spousta tamních „zelinářů“ si jde svoje bohatství ze zahrádky ráno nakoupit do Hypernovy.

                Jak říkám, byl to jen drb, nemám pro něj žádný důkaz, ale mám-li být upřímný, nedivil bych se tomu. V gastronomii je možné se dočkat opravdu čehokoliv. Bohužel, mnoho z nás toho o jídle moc neví. Někteří moji přátelé by asi i ocenili, kdyby měli možnost si po vyčištění zubu stříknout z tuby podobné zubní pastě koncentrovanou směs vitamínů, minerálů a energie, která by jim vystačila na celý den. Těžko pak s něčím bojovat.

                Tento problém se zdaleka netýká jen zeleniny, ale snaha „odrbat“ zákazníka je patrná všude. Olomoucké tvarůžky byly vždy moji láskou. Miluju ten smrad, totiž vůni, kterou mají, i to, jak člověku nechávají krásně ulepené prsty. A jaká je krása papat tvargle obalené v trojobalu, spolu s dobře opečenou klobáskou (kdysi výborná záležitost v hospodě U Dřevěného stolu, než hospoda v Černých polích změnila majitele a stala se z ní obyčejná knajpa bez jiskry a xichtu). Jak se ale moje láska k tvarůžkům projevuje nyní? Zoufale běhám po obchodech a supermarketech, beru balení tvarůžků a proti světlu zkoumám, zda jsou dobře uzrálé a nemají vprostřed bílé, nedozrálé kolo, které dokáže svou kyselou chutí zkazit celý ten rozkošně smrdutý zážitek.

                Jestli takhle dopadla firma s mnohaletou tradicí (a milionem ozdobným stužek, certifikátů, hvězdiček, razítek od EU) dovedete si představit, jak asi fungují jiné.

                O hostincích se nemá asi cenu vůbec bavit. Pokud jste našli ve svém okolí hospodu, kde vám chutná, můžete být rádi. Pokud jste našli takovou, kde je šikovný kuchař, který čas od času připraví něco výjimečného, tak můžete skákat do stropu. Už několik týdnů teskním po kvalitách „zničené“ (tedy ještě ne fyzicky, ale možná by si dlažební kostkou do vitríny zasloužila) hospody U Dřevěného stolu a marně hledám náhradu. Spousta mých přátel si přivydělává prací číšníka nebo servírky. To byste koukali, v kolika hospodách vám se světovým výrazem naservírují jídlo ze závodky nebo z pytlíku.

                Začít brát jídlo jako zážitek a ne jako hmotu, kterou je pro přežití nutno nacpat do chřtánu, je asi základ. Velmi si cením práce lidí jako je Cuketka a jeho projekt scuk.cz, pro jejich boj za lepší jídlo.

SMRT POLOTVARŮM A PODVODNÍKŮM!    

Evropská unie chystá počítačovou hru

                Nevím, zda se mezi námi najde ještě nějaký euro-pozitivní jedinec, ale my, euroskeptici, máme další vtipné téma k hospodské diskuzi.  EU chystá počítačovou hru za 7 milionu korun. Jak vypadá hra za 7 milionu, se můžete podívat na výše uvedeném screenu nebo na youtube. Hra dostala název Citzalia. O co ve hře půjde?

                Citzalia má přiblížit fungování Evropského parlamentu mladým lidem. Můžete hrát za poslance, novináře nebo studenta, v jejich kůži můžete běhat po sídlech EP ve Štrasburku, Bruselu, ale i Lucemburku, kde sídlí generální sekretariát EP.

                Kdo se těší na přijímání úplatků nebo vyjednávání s lobbisty bude zklamán. O to nejzábavnější z činnosti poslanců EP nás hra ochudí (asi aby nás tím poznáváním EU nepřetěžovala – moderní je totiž „nebiflovat se“).

                Ale i tak bude zábavy požehnaně! Hra totiž spojuje prvky sociální sítě a !!!3D technologie!!! (Nenechejte se zmást tím, že hra vypadá spíše izometricky. EU údajně chystá legislativu, která má pojmy izometrické a 3D zobrazení sjednotit). Cílem Citzalie je hráče motivovat k diskuzi o evropské legislativě. Ano, už se těším, jak přijdu ze školy domů a budu celý večer diskutovat s virtuálními přáteli o tom, jaký je ještě únosný poloměr zakřivení banánu, zda jsou lepší kulaté nebo hranaté šipky na silnici, případně jak má být označený první a poslední schod schodiště (pochopil někdo, k čemu ty nálepky jsou?).

                Myslím, že EU občas trochu vyhazuje peníze oknem. Jsou mezi vámi takoví, kteří by si tuto hru rádi zahráli? Já si dovedu představit, že by mě chytla EU variace na hru Postal. Postal je hra, kde jste stříleli téměř vše, co se hne, a místo tlumiče jste si na hlaveň zbraně narazili kočku. Když jste vystřelili, tak se místo hlasité rány ozvalo jen tiché zamňoukání. Bohužel, kočičí zadek příliš mnoho výstřelů nevydržel.

                Představte si to teď v podání EU. Jezdíte v tanku Leopard, místo tlumiče máte na hlavni naražený zadek Hermana Van Rompuye (tj. evropský prezident, kdyby snad to jméno někdo slyšel poprvé) a střílíte do sídla Evropské komise. No krása, ale to EU nenapadne. Kdyby tu hru alespoň pojmenovali „Rozděl a panuj“.

TRANSISTOR – vyplatí se udělat z Lužánek pár kroků

                Není nad příjemně strávené odpoledne na hlavní louce v Lužánkách (pakliže vás tam ovšem neotravují nějací trempové hrající na kytaru) třeba s dobrou knížkou. Na obloze svítí slunce a vy si pomalu zaděláváte na rakovinu kůže - prostě letní idylka. Když na vás ale přijde žízeň, tak se vyplatí udělat o pár kroků víc, tedy jít o něco dál, než do toho známého stánku s kofolou.

                Na Bayerově ulici je totiž stylový a kosmický Café Bar Transistor. Malinký podnik s hezkou malou zahrádkou poskytuje příjemné útočiště nejen v parných letních dnech. Mít v 30 stupňovém horku možnost si tam jít sednout a dát si třeba pomerančovou limonádu zavání až kýčem. V podniku se slézají studenti a mladí lidé z Brna, kteří se od vidění dobře znají z Burning Parties nebo festivalů Itch my hahaha.

                Transistor si nedávno prošel změnou nápojového lístku, ale stále z něj kouká Lajka s naraženým akváriem na hlavě. Jen z nabídky vymizely některé míchané drinky s filmovými názvy, ale dávat si v létě Big Lebowskiho (Bílý medvěd) je jako dát k sobě knock out. Jejich místo zaujaly právě ony limonády, legránž nebo old school limonády Zulu. Nabídka piv se, bohužel, nezměnila, ale francouzská Stella Artois nebo belgické tmavé klášterní pivo Leffé je příjemnou alternativou k pražskému Staropramenu, který, přiznejme si, nám Brňanům moc nejede.

                Léto si můžete prožít na zahrádce, zimu naopak uvnitř. Příjemné prostředí malého baru, jehož výzdobu tvoří filmové relikvie, vás zahřeje samo o sobě svou přátelskou a domáckou atmosférou. Stačí přijít a dát si oblíbený svařák, odvážnější pak mohou vyzkoušet třeba kávu se zapáleným absintem. Potěší, že v nabídce této stylové hospody nechybí ani český turek ve známé vysoké sklenici. Sám bych si jej nedal, ale vždy rád s úsměvem na rtech pozoruji někoho, kdo si jej objedná. Po rozehřátí si můžete vybrat ze široké nabídky baru, který nabízí jak panáky, tak i míchané koktejly.

                Snad jedinou nevýhodou tohoto baru je to, že musí v 22:00 zavřít. Škoda, člověk by tam kolikrát rád strávil i 22 hodin v kuse.

Facebook

Jebat hóknu

Kamarádi, aby bylo jasno, tak jsem posledních x hodin strávil tím, že jsem hledal na internetu posraný inzeráty o tom, jestli někdo nestojí o někoho, kdo by blil nějaký rozumy na ten internet nebo vymýšlel nějaký PR články nebo reklamní kampaně. Redaktor, vole, fotograf, vole, cokoliv. Napsal jsem x motivačních dopisů a vyplnil x přihlouplejch dotazníků.

Teď uvedu některý věci na pravou míru.

Čeho v životě litujete? – že jsem nikdy neměl sex se dvěma holkama naráz.

Proč chcete pracovat právě u nás? – nechci pracovat právě u vás, je mi jedno kde, když mi za to zaplatěj.

 Co vás nejvíce motivuje k práci? – prachy.

Jaké měsíční ohodnocení byste si představoval za svou práci? – 3 kurvy, 2 000 000 na dřevo a 3 tejdny dovolené každej měsíc.

V čem si myslíte, že bude spočívat váš přínos pro naši společnost? – v ničem, ale doufám, že i to finančně oceníte.

Prachy budou, my nebudem!!!

Hejma: Pokrytec ro(c)ku

V posledním Reflexu jsme si mohli přečíst Hejmův článek, kterak si stýská nad stavem rockové hudby, že ona hudba už není rebelií, která bojuje za mír, boření stereotypů a požďuchuje konzervativní společnost.

 Je podivuhodné, že se nad situací v rockové hudbě pozastavuje právě tento „rocker“. Svou avantgardnost a příslušnost k onomu rockovému stylu nebo chcete-li buřičskému hnutí, dokazuje jak ve své kapele, která začíná písničky v tempu 84 BPM a končí na 96 BPM a která své hudební dovednosti popisuje v popěvku „takhle to dělá žlutej pes - c-dur, g-dur, mercedes“; tak při svém působení v televizních estrádách, ve kterých se stylizuje do role hudebního odborníka s výborným hudebním sluchem, který posuzuje mladé zpěváky v soutěži superstar.

 Možná se pan Hejma projevoval jako rebel za minulého režimu. Ostatně figuruje v Cibulkových seznamech pod krycím jménem Rony a má u sebe vyznačené kategorie agent, důvěrník a tajný spolupracovník. Nemějme mu to ale za zlé. Třeba STBákům tajně tupil hroty tužek a kradl ořezávátka. Pan Hejma je totiž buřič a rocker tělem i duší. 

Brněnská zaprděnost v Dělnickém domě v Židenicích

 Brno se snad celou svou porevoluční historii snaží dokázat něco světového - ať už na poli sportu, kultury nebo gastronomie. Bohužel, drtivá většina těchto snah končí stejně, jako několik let po sobě ohlašované útoky na pohárová umístění, které před sezónou vychází z úst fotbalistů Zbrojovky Brno.

Nevím, jestli má smysl hodnotit hospodu bez toho, aby člověk ochutnal tamní kuchyni. Ostatně kuchyně je srdcem každé hospody, ale přestože mnohé naše babičky dobré srdce měly, tak sex s nimi bychom si jen těžko dovedli představit, že?

 Při čtení Židenického zpravodaje mi do očí padl inzerát hospody v Dělnickém domě, ze které údajně dýchá prvorepubliková atmosféra. Hurá! Nenapadá mě bohužel zrovna jiná hospoda v Židenicích, kromě indické restaurace Goa a hospody U Pantátů v Juliánově, která by alespoň nějakou atmosféru měla.

Ale co se za onou prvorepublikovou atmosférou skrývá? Například místy odřený červený nátěr zdí nebo lacině vyhlížející plakáty hvězd, které působí dojmem, že jsou vytištěny na kopírce. Podobně natisknutými cáry papíru je oblepen i bar.

  Zatímco ve stylových prvorepublikových restauracích hrál k poslechu jazz (ve většině případů i živý), zde byly moje uši vystaveny slovenské kapele No Name nebo originálu hitu, který si v ČR získal přezdívku Korále-Sandále. Jako pardon, ale něco takového bych čekal v zastrčené vesnické nádražní hospodě, ale ne v restauraci s prvorepublikovou atmosférou.

 A to si mohu gratulovat, že jsem došel na Korále – Sandále. Při návratu jsem podrobněji prostudoval onen inzerát a je zde možnost zažít i karaoke (prý jako novinku, třeba za dva roky bude k dispozici i frézování zvukovodu).

 Hospoda sice může mít podobně jako moje babička dobré srdce, tedy v jejím případě dobrou kuchyni, ale celulitida, kterou trpí její stehna, mě rozhodně nevábí ono srdce objevovat. To je tak těžké udělat hezkou českou hospodu?

web: http://www.delnickydumbrno.cz/

Cajzli nám kradou Slovanskou Epopej

Ostatně není to první, ani poslední věc, co nám ukradli nebo ukradou. Sama Praha ukradla Moravě její historickou vlajku a používá ji jako městskou vlajku (tedy možná ji neukradla Moravě, ale estonskému městu Kunda (zřejmě s ním našla nějakou podobnost)). Je jenom naše chyba, že sebou necháváme takto zametat. Už v minulosti nám svou sebestřednost a namyšlenost mnohokrát dokázala.


Praha si asi uvědomila svou chybu, když pohřbila dílo architekta Kaplického, kterého následně nechala ležet mrtvého na chodníku. Městu se asi nelíbila nálepka vraha světoznámého architekta. Nyní si Pepíci asi musí absenci knihovny vynahradit nějakým jiným kulturním dílem a kde jinde jej vzít než na Moravě?

Praha si dělá nárok na dílo, které nechala sama před mnoha a mnoha lety téměř zplesnivět. Nyní po pečlivé rekonstrukci jej chce zpět do své péče, přičemž ani nenaplnila podmínky dané Muchovou závětí a nepostavila Muchovým plátnům odpovídající prostory. Pochybuji, že po tom, co se Slovanskou Epopejí provedla, má na ní ještě vůbec nějaký nárok.

Na adresu Moravského Krumlova se vyjádřil i pražský radní pro kulturu Pecha. "Stav zámku v Moravském Krumlově je tak katastrofální a tak tristní, proto si myslíme, že neumožňuje důstojné vystavení tohoto díla," řekl v Radiožurnálu pražský radní Pecha s tím, že turisté, kteří se na Muchu jezdí dívat, si musí myslet, že jsme barbaři.

Nevím, jestli tento člověk někdy překročil hranice svého města, ale i když zámek z venku nevypadá kdovíjak, uvnitř je v naprostém pořádku a tyto obrazy jsou bezpečně uchovány. Sám jsem výstavu 2x navštívil a prostory pro ni mi přijdou zcela vyhovující. Jestli Praze tolik záleží na Slovanské Epopeji, proč za ni se vztyčenou hlavou nebojovala za bolševika a posledních 60 let ji nechala v tom „rozpadajícím se“ zámku kdesi na Kamčatce?

Ostatně myslíte, že cílem Prahy je spíše zvýšit počet turistů v Praze o 0,0002% nebo snížit o desítky procent počet turistů v Moravském Krumlově? Na tuto otázku si odpovězte každý sám.

S potěšením sleduji humbuk okolo Slovanské Epopeje, Moravských vlajek a podobných malých aférek a doufám, že si Moravané konečně uvědomí svůj statut a hrdost. Radši Moravu odtrhnout a připojit ke Slovensku, než sdílet stát dál s Cajzlama.

Proč se koukám na sport (fotbal)?

Pamatuju na všechna ta utkání, která jsem jako malý ve společnosti mého dědy nebo jako větší ve společnosti mých přátel strávil na stadionech v Lužánkách a na Srbské. Buď jsem byl moc mladý a nechal se sdnadněji pohltit atmosférou, nebo hráči jako Pacanda (Hází ještě do bedny? Pije? Co teď dělá?), Švancara, Siegl a Přibyl předváděli lepší výkony. Teď už totiž není ani na koukání.

Že bych byl příliš rozmlsán zápasy Chelsea? Nemyslím, neočekávám od nikoho ze Zbrojovky trestné kopy jako od Frankieho Lamparda. Ale vždyť, ty vole, oni ty kluci ani neběhají, do balónu nejdou a technika žádná. Poslední hráč, který měl nějakou techniku, byl Lira (který ale údajně po příchodu ostatních Brazilců zvlčil). Dnes? Jediný, kdo to trochu táhne, je Trousil. Jinak naliskat! Chtěj nový stadion? Nasrat! V Líšni skoro není pořádnej plácek, kam by si šla děcka začutat. Proč něco stavět jedenácti lenochům?

Chodit na zápas FC Pohořelice byla větší zábava! Občas se ztratil balón, opilý zedník (člen tamních ultras) vběhl na hřiště, mužstvo nebylo schopno nastoupit v kompletní sestavě atd. Přitom výkony obou mužstev jsou pro oko laika téměř srovnatelné. FC Pohořelice hráli kolikrát s větším nasazením než hráči Brna (vidina piva zdarma za vyhraný zápas v pohořelickém hostinci udělá s mužstvem své). Možná by hráči Zbrojovky mohli zkusit hrát taky za pivo (rozhodně si nic víc, než škopek Starobrna za ty špíly nezaslouží).

Ale abych Zbrojovce příliš nekřivdil, ona není z daleka jediná v lize, kdo hraje hnusný fotbal. Hráči téměř všech mužstev běhají, jak když se táhne sopel, zakopávají míče, drží za dres, pomalu střídají, simulují a zdržují.

Kdybych ten fotbal pískal já, to by bylo žlutejch. Jen toho Řepku bych nevylučoval. Jeho plivanec si totiž zaslouží skoro celá fotbalová liga!

Proč se koukám na sport (formule 1)?

Dnešek měl být mým sportovním dnem. Abyste si nemysleli, nepouštěl jsem se do nějakého sportu - na to mám své údy moc rád, ale venku bylo škaredě a jednu z mála zábav tak představovalo sledování VC Německa Formule 1 a sledování večerního zápasu Zbrojovky.
---------------------
Začněme formulí 1. Už čtvrtým rokem přicházím na to, že je zábavnější si o F1 číst, než ji sledovat. Na tom se asi nic nezmění, dokud FIA nezavede pravidla, která by pro diváky sledování formule zatraktivnila. F1 je taková nuda, že bych se ani nebránil zavedení pravidel ve stylu amerického wrestlingu. Jezdci by si před startem losovali, která čtyři auta způsobí hromadnou kolizi v první zatáčce. Každé auto by mělo v kolech malé roznětky, které by náhodně během závodu vybuchovaly a tím roztrhaly jezdcovu pneumatiku na kousíčky. Jednou za sezónu by šlo i jednoho jezdce ze startovního pole obětovat nebo mu alespoň způsobit nějaká vážné zranění. Kdo z nás by si za ty platy jezdců, kteří jsou mimochodem placeni pro naše pobavení, nenechal třeba zlomit nohu? Když mi dáte Alonsův plat můžete si i vybrat, zda mi svou baseballovou pálkou udeříte do kosti stehenní nebo do lýtka. Místo toho mají „jezdci“ (hodilo by se pro ně označení spíše slečinky) mezi sebou gentlemanskou dohodu o tom, že se nebudou blokovat při předjíždění.

Místo atraktivní podívané jsme svědky bezmála dvouhodinové nudy, která se mnohdy zdá být i dvacetihodinovou. Start a vy očekáváte předjíždění v prvních kolech a snad i nějakou kolizi. Po prvních pěti zatáčkách se ale zdá být o všem rozhodnuto. Díky zákazu tankování už nehrozí, že by nějaký mechanik uhořel v boxech (s nostalgií a slzou v oku doporučuju do youtube zadat: Verstappen fire nebo Räikkönen Kovalainen Brazil 2009, což je sice menší oheň, ale potěší). Souboje kolo na kolo a vzrušující momenty jsou spíše zásluhou počasí než umění jezdců. Nezbývá tedy nic jiného než po pár kolech usnout a po té se vzbudit akorát v momentě kdy Massa pouští Alonsa.

Krása! Nejenže F1 ochuzuje diváky o poslední technické vymoženosti, jaká v závodních sériích v USA fungují už léta, nejenže jim místo vzrušující podívané poskytuje poklidnou ukolébavku, ale F1 si z nich ještě dělá legraci.

Doby, kdy se F1 proháněla po atraktivních tratích a k vidění byla spousta soubojů, napětí, ale i havárií a nebezpečných manévrů, jsou asi nenávratně pryč. Poslední jezdec, který nebyl jen panákem, ale alkoholikem, hajzlíkem a vyčůránkem Räikönen je rovněž pryč.

Kdy konečně nějakého bohatého arabského šejka napadne vyhrabat ze skříně sportovní regule z éry turbomotorů a udělat formulovou sérií na Nürburgringu nebo Laguna Seca? Do té doby je opravdu zajímavější se koukat na závody malotraktorů, tam najdete dostatek vzrušujících momentů i bez zásahu počasí.

Když píši tento článek, mám chuť vyřknout tu oblíbenou větu: „Už nikdy se na F1 nebudu dívat!!!“, ale u čeho bych pak v neděli večer usínal?“

Rock for People 2010 vs. Pohoda 2010

Letos jsem přistupoval k festivalové sezóně tak nějak vlažně. Vůbec jsem, tak jako minulé roky, nežhavil Soulseek, abych měl všechny interprety naposlouchané a nenechal se ničím překvapit. Naopak, letos jsem jel na festivaly s tím, že si tam budu užívat všechno v klidu a třeba objevím nějakou novou muziku.
-------------------------------

Rock for people 2010
Vždy jsem na tento festival koukal trochu s despektem. Ano, téměř pokaždé se mu povedlo do ČR přitáhnout velké hvězdy (The Offspring, Placebo, Prodigy, Bloc Party)- ale téměř pokaždé tyto hvězdy měly už období největšího svitu za sebou (The Offspring, Placebo, Prodigy, Bloc Party); na druhou stranu je to přece jen festival, kterému tak trochu čouhá sláma z bot.

Letos setlist nebyl postaven jenom pro typického obyvatele ČR, i když výživná směs kapel Skunk Anansie, Archive, Jello Biafra, Gallows, The Subways nebo Muse byla doplněná o Divokého Billa nebo Horkýže Slíže v hlavním vysílacím čase. Tato, dle mého názoru, trochu schizofrení cesta: "Jak se stát velkým festivalem", byla ještě popostrčena mohutným angažováním bezvýznamných kapel z ČR směrem k vidláckému návštěvníkovi. Tyto kapely měly bez výjimky společné dvě věci: vyhrály nějakou bezvýznamnou hudební soutěž (hodnocenou zaručenými odborníky), byly samy o sobě docela bezvýznamné (nic proti kapele Final Fiction, ale hudba Guano Apes byla zajímavá naposledy v době Guano Apes).

Už po příjezdu jste se mohli naštvat, když po vás u vstupu do stanového městečka chtěli 200kč/osobu. Celkově jste si tedy k ceně vstupenky mohli dvě kila připočítat. Při té vší nudě, která na festivalu byla, jste dokázali sami sebe přesvědčit, že vás baví i japonská kapela Jumping (Doping)Panda (organizátorům se povedlo vyhmátnout asi to nejvybředlejší, co japonská scéna nabízí). Nuda pokračovala i na The Inspector Cluzo, kteří nepotvrdili svůj výborný výkon z minulé Pohody, místo toho přizpůsobili svou show českému publiku, jejich playlist byl tak tvořen z 10 min. muzikou, z 15 min "muzikou" a z 15 min keců vystřižených z novácké estrády. Pár vtipných narážek na francouzského prezidenta tak zaniklo v přehršli laciných vtipů. Vystoupení zfetovaného Trickyho pak připomínalo více návštěvu domu hrůzy na matějské pouti v režii kolotočáře Kočky než hudební koncert.

Den plný nudy spěl ke svému jedinému světlému bodu a to ke koncertu Skunk Anansie. Výborný zvuk, skvělá atmosféra. Na kapelu radost pohledět, jakoby ani neprodělala onu několikaletou pauzu. Nové písničky jsou trochu kytarovější, než bylo zvykem, ale stále si drží laťku kvality. Stále vše šlape a maže dál. Co následovalo potom? Prodigy - rave v podání fotrů, kterým už táhne na dědkovství postrádal energií a opět i kvalitní zvuk. Malým zablesknutím byl jen koncert Swan Bride, opět s hrozným zvukem.

Možná byste čekali podobné shrnutí všech tří dnů, ale ono je to vlastně to samé pořád dokola. Takže druhý den: nůůůůůůůůůůda - Disco Ensamble docela dobré, Jello Biafra dobré, ale krátké - nuda - Muse - megalomanská supershow, na poměry festivalu i docela dobrý zvuk. Nutno si možná položit otázku, kde končí koncert a začíná cirkus, ale alespoň bylo na co koukat.

A konečně třetí den: Nuda (včetně Gallows), The Subways a cesta domů.

Festival se oproti minulým ročníkům opravdu ještě zhoršil. Kromě piva Staropramen (za 32Kč od člověka v triku: "AC Sparta Praha - jeden tým, jedna víra, jedna krev") k záporům festivalu přibyl i naprosto otřesný zvuk (netroufám si hodnotit vystoupení kapel jako Fly fly fly nebo NIGHT, protože v hangárech znělo všechno stejně (příšerně), vlastně jediní, kteří se dokázali se zvukem nějak vypořádat byli Rara Avis), málokterý koncert šlo přežít bez špuntů a zvukaři dokázali pohřbít i koncerty takových es, jako je Vltava nebo Blue Effect (upřímně i ti Editors zněli na hovno).

Dramaturgie festivalu je postavená tak, že vás probudí ráno vyhřátý stan, v 12 se otevírá festivalové městečko a vy se do šesti do večera nudíte a snažíte se sami sebe přesvědčit, že ta rádoby kvalitní kopírka kopírek vás vlastně baví. Proč program nezačíná už okolo 10:00 třeba nějakými ńetradičními projekty (taneční vystoupení, slam poetry...), které by postupně vystřídal nějaký jazz nebo pohodová Vltava či Blue Effect, na které si jen sednete do trávy a necháte se unášet na notoricky známých melodiích, je mi záhadou.

Festival působí dojmem, že by si pro korunu nechal vrtat koleno a snaží se vydělat na každém stéblu trávy. Proč se nenabízí třeba Kofola jako alternativa ke Staropramenu, je mi záhadou. Inu, festival je stále pro brouka pytlíka s igelitkou Lídl. Žádný vítěz soutěže Kapela časopospisu Muzikus to rozhodně nezmění.
----------------------------

Pohoda 2010

Nebojte se, ze světa iluzí jsem už opravdu dávno vylezl. Koukat se celé dětství na mého dědu, jak zabijí králíky mi jich vzalo poměrně dost. Nevidím Pohodu v růžových brýlích, ale on je to opravdu tak trochu jiný festival. Rozhodně jiný, než Rock for people.

Po neštěstí, které festival zasáhlo minulý rok, jste se letos na pohodě mohli cítit bezpečněji než na kdejakém americkém letišti. Zřícení slavného O2 stanu pořadatele v čele s Mišo Kasčákem asi hluboko zasáhlo. I přes zákaz stage divingu festival ale probíhal v duchu svého jména Pohoda.

Slovenský festival jsem navštívil už potřetí, každou návštěvou mě více a více utvrzuje, že představuje špičku mezi festivaly. Vždy na něm objevíte novou muziku, nenudíte se ani minutu, navíc máte pocit, že si vás pořadatelé váží a pečují o vás s láskou (na kterém jiném festivalu vám stále nabízí vodu zdarma atd.).

Letos jsem na pohodu jel poměrně zhnusen festivalem RFP a do poslední chvíle jsem zvažoval, jestli prodat lístek. Naštěstí jsem tak neučinil, jestli se vám nechce číst následující řádky, tak si vzpomeňte na výše uvedenou recenzi RFP a přetočte si ji v hlavě naruby. Jediným zklamáním festivalu Pohoda bylo vystoupení These New Puritans, které jsem obdivoval, už když vydali první EP a první desku. Bohužel, jejich druhé album mě, podobně jako koncert na Pohodě, nudilo. Koncertu nepomohl ani zvuk na Garnier Arena, který se občas pral se zvukem z O2 stage, což byl vlastně druhý neduh Pohody.

Zvuk byl ve srovnání s RFP výborný, kdo nechtěl pít Zlatého Bažanta mohl pít Kofolu (a že se ji v tom tropickém vedru vypilo), kapely rovněž super. Za zmíňku stojí především výkony The XX, Browna, Out to Lunch, opravdu boží koncert WWW nebo TrioVD. Zatímco kapely jako Para nebo Puding paní Elvisovej jsou vytlačeny do času, do jakých mají být pro svou zajímavost vytlačeny, je dáván prostor progresivním projektům jako Ink Midget & Pjoni nebo vážné hudbě. Festival tak plní tu funkci, kterou by plnit měl - seznamuje vás s muzikou, na kterou byste si běžně nezašli - a to je právě to, kde RFP naprosto selhává. Jediné, na co si lze v letošní dramaturgií postěžovat je absence nějaké divočárny, Pohoda nabídla už The Hives nebo Dananana....nanana...nananaykroyd, ale něco takového v letošní nabídce chybělo. Škoda, že The Subways ukořistil Grape. Když vás muzika omrzí můžete si zajít na zábavnou show Hudáka nebo Street Dance Battle.

Pohoda má mnoho kladů. Můžete si být jisti, že když na ni pojedete, tak si odvezete plno zážitků a objevíte i plno super muziky (i když hudebním lenochům je nabídnuta cesta obskakovat koncerty Pary, Pudingu, Chiki Liki Tu-A nebo Ska-Pra Šupina).

Tím hlavním kladem Pohody je ale pohoda. Atmosféra tohoto slovenského festivalu je opravdu nepopsatelná je to něco, co se musí prožít.

P.S. Vzpomněl jsem si, že v jedné věci ale dává RFP Pohodě za vyučenou. Trochu překvapivě je to čistota hajzlíků (takže do příště se polepšit!)