Že by západní svět dostával rozum?

                Taky kolikrát jedete autem a místo toho, abyste používali zdravý rozum, tak přemýšlíte, jestli 10 m za vámi byla či nebyla nějaká značka? Okolí mého domu je doslova prošpikováno značkami hlavní silnice a konec hlavní silnice. Toto značení už zde způsobilo nejednu nehodu.

                Nikdy jsem ani nepochopil, proč člověk v novém Mercedesu, BMW nebo Astonu u nás nemůže jezdit po dálnici třeba 200km/h, když toto auto zabrzdí z 200km/h rychleji než kdejaká Škodovka ze 130km/h. Policejní měření rychlosti na dálnicích nebo dvouproudých silnicích ve městech je úplně postavené na hlavu - tedy pokud nepokutují řidiče za to, že nedodržují minimální povolenou rychlost. Za celou svou kariéru řidiče jsem policajty nejčastěji potkával na opravených úsecích dálnic a to i v noci (za minimálního provozu). U nechráněného železničního přejezdu je oproti tomu vidím jen málokdy.

                Za vrchol drzosti považuji autoškola - televizní test, který má asi jen za cíl přesvědčit všechny řidiče o tom, že jsou nesvéprávné tupé ovce a jeho odpovědi postrádají selský rozum.  (Austokola naroda - jak udelat z lidi idioty)

                V Nizozemí se i ve čtyřicetitisícových městech zkouší projekt bez značek. Platí jen pravidlo pravé ruky. Najednou jsou tak řidiči považováni za svéprávné myslící bytosti a ne jen za stroje na čtení značek. Světe div se, v těch městech, kde se chodec musí opravdu rozhlédnout, než vejde do vozovky; kde řidič jezdí tak rychle, jak sám uváží; kde řidiči na křižovatkách spolu komunikují a pouštějí se; dramaticky klesla nehodovost a zvýšila se plynulost dopravy!

                Do extrému toto dohnali v jedné nizozemské vesnici, kde měli problém s nepřiměřenou rychlostí u školy. Místo dopravních značek však rozšířili školní hřiště až k bezprostřední blízkosti silnice. Řidiči tak byli nuceni být ve střehu a zpomalit.

                Opačný příklad máme například z Bhutánu, kde zavedení semaforu vedlo ke zkolabování dopravy.

                Že by nakonec měl Max Stirner pravdu?

                 

               Kéž by něco takového napadlo i našeho ministra dopravy Bártu. Bohužel, stávající vláda je jakoby složená z Rašínů, tedy několika klonů prvorepublikového ministra Rašína. A tento ekonom samouk zrovna nepatřil k těm, kteří přišli s objevnými a prospěšnými novinkami pro naši zemi. Naopak byl posedlý hodnotou české měny a vyrovnaným rozpočtem. Snaha o uspokojování obou těchto úchylek škodila jak společnosti, tak průmyslu.

pro ty, které problematika zaujala 

Tak nás zase porazili Slováci no, znamená to snad, že jsou lepší?

To je v novinách zas řečí, kdo má číst? Když prohrajeme s Polákama, Němcama nebo Rakušákama, tak se to přejde, ale porazí-li nás maličký „bratr“, kterému jsme v mládí kradli pastelky, tak je to do nebe volající ostuda!

                Když se losovala kvalifikace na fotbalové MS, tak jsme se bušili do prsou, jak máme jistý postup a ze Slováků si dělali dobrý den. Když se tam Slovensko dostalo (a my ne), tak jsme je alespoň na každém rohu pomlouvali, jak hrají bídně. Nu což, nějak jsme se přes to dostali, však jim to v hokeji vrátíme.

                Pak přišla olympiáda a ejhle, kde jsme v hokeji skončili my a kde oni. A opět řeči o tom, jak se jim klepou kolénka a jsou chudáčci nervózní, že jsou na velkém turnaji tak daleko (zatímco naši hokejisté už sedí doma v obýváku). Nakonec bramborová, ale lepší jak my.

                No, a teď si zase novináři rvou vlasy, jak si nějaký slovenský tým, z vesnice jménem Žilina (což je někde u Minsku, rozhodně to není u Prahyyy), dovolil vyřadit tým FC CAJZL SPARTA SI*G HE*L PRAHA. Ani slovo o tom, že Žilina hrála lepší fotbal, měla lepší fyzičku atd., ne! Žilina měla štěstí a český fotbal je NA DNĚ!

                „…i když bych se mohl hájit tím, že nám chybělo šest hráčů základní sestavy a že v našem dresu nastoupili jen čtyři čeští fotbalisté,“ vypadlo z Chovance. Jediný člověk z ČR, který se o výkonu Žiliny vyjádřil nějak pozitivně, byl Hapal (shodou okolností trenér Žiliny). Není mi moc jasné, jak někdy mohl kopat za Spartu, když je to vlastně slušnej člověk.

                Už si někdy přiznáme, že náš „mladší (či spíše adoptivní) bratr“ může být v něčem lepší než my a není to nutně proto, že u nás zrovna prší, máme zraněné hráče, fouká vítr nebo jsou zvláštní geo-magnetické vlny? Slováci jsou lepší muzikanti, mají (mnohem) hezčí ženy, jsou kulturnější.

                My zase máme větší hubu, pijeme víc piva a máme Prahůůůů.

Co žrát aneb česká gastronomie

Už od mala jsem chtěl být kuchařem (nebo automechanikem), tímto přáním jsem vždy úspěšně děsil celou naši rodinu.  Z vaření jsem si udělal alespoň koníček, občas si koupím nějakou kuchařku a doma se pokouším vařit – s menšími či většími úspěchy, takřka pravidelně.

                Ani nevím, co mě k tomu motivovalo. Snad humbuk okolo českých food blogerů, Pohlreicha a Českého kulinářského institutu. Čím více se v problematice orientuji, tím méně chodím do hospod a tím s menší radostí chodím nakupovat.

                Sehnat si dnes svého řezníka, zelináře, pekaře nebo si najít svou oblíbenou hospodu je takřka nadlidský výkon. O kvalitě potravin v supermarketech se nemá cenu bavit (možná s čestnou výjimkou Globusu), tuto kapitolu můžeme odbít jednoduchým citoslovcem: „FLUS!“

                Kdysi jsem chodil velmi rád nakupovat na Zelný trh. Je to poslední náměstí, které si, přestože aspiruje na roli podzemního parkovištěm pro buržousty (petice proti je zde), v Brně zachovává nějakou atmosféru. Má euforie ovšem opadla, když okolo mne proletěl drb, že spousta tamních „zelinářů“ si jde svoje bohatství ze zahrádky ráno nakoupit do Hypernovy.

                Jak říkám, byl to jen drb, nemám pro něj žádný důkaz, ale mám-li být upřímný, nedivil bych se tomu. V gastronomii je možné se dočkat opravdu čehokoliv. Bohužel, mnoho z nás toho o jídle moc neví. Někteří moji přátelé by asi i ocenili, kdyby měli možnost si po vyčištění zubu stříknout z tuby podobné zubní pastě koncentrovanou směs vitamínů, minerálů a energie, která by jim vystačila na celý den. Těžko pak s něčím bojovat.

                Tento problém se zdaleka netýká jen zeleniny, ale snaha „odrbat“ zákazníka je patrná všude. Olomoucké tvarůžky byly vždy moji láskou. Miluju ten smrad, totiž vůni, kterou mají, i to, jak člověku nechávají krásně ulepené prsty. A jaká je krása papat tvargle obalené v trojobalu, spolu s dobře opečenou klobáskou (kdysi výborná záležitost v hospodě U Dřevěného stolu, než hospoda v Černých polích změnila majitele a stala se z ní obyčejná knajpa bez jiskry a xichtu). Jak se ale moje láska k tvarůžkům projevuje nyní? Zoufale běhám po obchodech a supermarketech, beru balení tvarůžků a proti světlu zkoumám, zda jsou dobře uzrálé a nemají vprostřed bílé, nedozrálé kolo, které dokáže svou kyselou chutí zkazit celý ten rozkošně smrdutý zážitek.

                Jestli takhle dopadla firma s mnohaletou tradicí (a milionem ozdobným stužek, certifikátů, hvězdiček, razítek od EU) dovedete si představit, jak asi fungují jiné.

                O hostincích se nemá asi cenu vůbec bavit. Pokud jste našli ve svém okolí hospodu, kde vám chutná, můžete být rádi. Pokud jste našli takovou, kde je šikovný kuchař, který čas od času připraví něco výjimečného, tak můžete skákat do stropu. Už několik týdnů teskním po kvalitách „zničené“ (tedy ještě ne fyzicky, ale možná by si dlažební kostkou do vitríny zasloužila) hospody U Dřevěného stolu a marně hledám náhradu. Spousta mých přátel si přivydělává prací číšníka nebo servírky. To byste koukali, v kolika hospodách vám se světovým výrazem naservírují jídlo ze závodky nebo z pytlíku.

                Začít brát jídlo jako zážitek a ne jako hmotu, kterou je pro přežití nutno nacpat do chřtánu, je asi základ. Velmi si cením práce lidí jako je Cuketka a jeho projekt scuk.cz, pro jejich boj za lepší jídlo.

SMRT POLOTVARŮM A PODVODNÍKŮM!    

Evropská unie chystá počítačovou hru

                Nevím, zda se mezi námi najde ještě nějaký euro-pozitivní jedinec, ale my, euroskeptici, máme další vtipné téma k hospodské diskuzi.  EU chystá počítačovou hru za 7 milionu korun. Jak vypadá hra za 7 milionu, se můžete podívat na výše uvedeném screenu nebo na youtube. Hra dostala název Citzalia. O co ve hře půjde?

                Citzalia má přiblížit fungování Evropského parlamentu mladým lidem. Můžete hrát za poslance, novináře nebo studenta, v jejich kůži můžete běhat po sídlech EP ve Štrasburku, Bruselu, ale i Lucemburku, kde sídlí generální sekretariát EP.

                Kdo se těší na přijímání úplatků nebo vyjednávání s lobbisty bude zklamán. O to nejzábavnější z činnosti poslanců EP nás hra ochudí (asi aby nás tím poznáváním EU nepřetěžovala – moderní je totiž „nebiflovat se“).

                Ale i tak bude zábavy požehnaně! Hra totiž spojuje prvky sociální sítě a !!!3D technologie!!! (Nenechejte se zmást tím, že hra vypadá spíše izometricky. EU údajně chystá legislativu, která má pojmy izometrické a 3D zobrazení sjednotit). Cílem Citzalie je hráče motivovat k diskuzi o evropské legislativě. Ano, už se těším, jak přijdu ze školy domů a budu celý večer diskutovat s virtuálními přáteli o tom, jaký je ještě únosný poloměr zakřivení banánu, zda jsou lepší kulaté nebo hranaté šipky na silnici, případně jak má být označený první a poslední schod schodiště (pochopil někdo, k čemu ty nálepky jsou?).

                Myslím, že EU občas trochu vyhazuje peníze oknem. Jsou mezi vámi takoví, kteří by si tuto hru rádi zahráli? Já si dovedu představit, že by mě chytla EU variace na hru Postal. Postal je hra, kde jste stříleli téměř vše, co se hne, a místo tlumiče jste si na hlaveň zbraně narazili kočku. Když jste vystřelili, tak se místo hlasité rány ozvalo jen tiché zamňoukání. Bohužel, kočičí zadek příliš mnoho výstřelů nevydržel.

                Představte si to teď v podání EU. Jezdíte v tanku Leopard, místo tlumiče máte na hlavni naražený zadek Hermana Van Rompuye (tj. evropský prezident, kdyby snad to jméno někdo slyšel poprvé) a střílíte do sídla Evropské komise. No krása, ale to EU nenapadne. Kdyby tu hru alespoň pojmenovali „Rozděl a panuj“.

TRANSISTOR – vyplatí se udělat z Lužánek pár kroků

                Není nad příjemně strávené odpoledne na hlavní louce v Lužánkách (pakliže vás tam ovšem neotravují nějací trempové hrající na kytaru) třeba s dobrou knížkou. Na obloze svítí slunce a vy si pomalu zaděláváte na rakovinu kůže - prostě letní idylka. Když na vás ale přijde žízeň, tak se vyplatí udělat o pár kroků víc, tedy jít o něco dál, než do toho známého stánku s kofolou.

                Na Bayerově ulici je totiž stylový a kosmický Café Bar Transistor. Malinký podnik s hezkou malou zahrádkou poskytuje příjemné útočiště nejen v parných letních dnech. Mít v 30 stupňovém horku možnost si tam jít sednout a dát si třeba pomerančovou limonádu zavání až kýčem. V podniku se slézají studenti a mladí lidé z Brna, kteří se od vidění dobře znají z Burning Parties nebo festivalů Itch my hahaha.

                Transistor si nedávno prošel změnou nápojového lístku, ale stále z něj kouká Lajka s naraženým akváriem na hlavě. Jen z nabídky vymizely některé míchané drinky s filmovými názvy, ale dávat si v létě Big Lebowskiho (Bílý medvěd) je jako dát k sobě knock out. Jejich místo zaujaly právě ony limonády, legránž nebo old school limonády Zulu. Nabídka piv se, bohužel, nezměnila, ale francouzská Stella Artois nebo belgické tmavé klášterní pivo Leffé je příjemnou alternativou k pražskému Staropramenu, který, přiznejme si, nám Brňanům moc nejede.

                Léto si můžete prožít na zahrádce, zimu naopak uvnitř. Příjemné prostředí malého baru, jehož výzdobu tvoří filmové relikvie, vás zahřeje samo o sobě svou přátelskou a domáckou atmosférou. Stačí přijít a dát si oblíbený svařák, odvážnější pak mohou vyzkoušet třeba kávu se zapáleným absintem. Potěší, že v nabídce této stylové hospody nechybí ani český turek ve známé vysoké sklenici. Sám bych si jej nedal, ale vždy rád s úsměvem na rtech pozoruji někoho, kdo si jej objedná. Po rozehřátí si můžete vybrat ze široké nabídky baru, který nabízí jak panáky, tak i míchané koktejly.

                Snad jedinou nevýhodou tohoto baru je to, že musí v 22:00 zavřít. Škoda, člověk by tam kolikrát rád strávil i 22 hodin v kuse.

Facebook

Jebat hóknu

Kamarádi, aby bylo jasno, tak jsem posledních x hodin strávil tím, že jsem hledal na internetu posraný inzeráty o tom, jestli někdo nestojí o někoho, kdo by blil nějaký rozumy na ten internet nebo vymýšlel nějaký PR články nebo reklamní kampaně. Redaktor, vole, fotograf, vole, cokoliv. Napsal jsem x motivačních dopisů a vyplnil x přihlouplejch dotazníků.

Teď uvedu některý věci na pravou míru.

Čeho v životě litujete? – že jsem nikdy neměl sex se dvěma holkama naráz.

Proč chcete pracovat právě u nás? – nechci pracovat právě u vás, je mi jedno kde, když mi za to zaplatěj.

 Co vás nejvíce motivuje k práci? – prachy.

Jaké měsíční ohodnocení byste si představoval za svou práci? – 3 kurvy, 2 000 000 na dřevo a 3 tejdny dovolené každej měsíc.

V čem si myslíte, že bude spočívat váš přínos pro naši společnost? – v ničem, ale doufám, že i to finančně oceníte.

Prachy budou, my nebudem!!!

Hejma: Pokrytec ro(c)ku

V posledním Reflexu jsme si mohli přečíst Hejmův článek, kterak si stýská nad stavem rockové hudby, že ona hudba už není rebelií, která bojuje za mír, boření stereotypů a požďuchuje konzervativní společnost.

 Je podivuhodné, že se nad situací v rockové hudbě pozastavuje právě tento „rocker“. Svou avantgardnost a příslušnost k onomu rockovému stylu nebo chcete-li buřičskému hnutí, dokazuje jak ve své kapele, která začíná písničky v tempu 84 BPM a končí na 96 BPM a která své hudební dovednosti popisuje v popěvku „takhle to dělá žlutej pes - c-dur, g-dur, mercedes“; tak při svém působení v televizních estrádách, ve kterých se stylizuje do role hudebního odborníka s výborným hudebním sluchem, který posuzuje mladé zpěváky v soutěži superstar.

 Možná se pan Hejma projevoval jako rebel za minulého režimu. Ostatně figuruje v Cibulkových seznamech pod krycím jménem Rony a má u sebe vyznačené kategorie agent, důvěrník a tajný spolupracovník. Nemějme mu to ale za zlé. Třeba STBákům tajně tupil hroty tužek a kradl ořezávátka. Pan Hejma je totiž buřič a rocker tělem i duší. 

Brněnská zaprděnost v Dělnickém domě v Židenicích

 Brno se snad celou svou porevoluční historii snaží dokázat něco světového - ať už na poli sportu, kultury nebo gastronomie. Bohužel, drtivá většina těchto snah končí stejně, jako několik let po sobě ohlašované útoky na pohárová umístění, které před sezónou vychází z úst fotbalistů Zbrojovky Brno.

Nevím, jestli má smysl hodnotit hospodu bez toho, aby člověk ochutnal tamní kuchyni. Ostatně kuchyně je srdcem každé hospody, ale přestože mnohé naše babičky dobré srdce měly, tak sex s nimi bychom si jen těžko dovedli představit, že?

 Při čtení Židenického zpravodaje mi do očí padl inzerát hospody v Dělnickém domě, ze které údajně dýchá prvorepubliková atmosféra. Hurá! Nenapadá mě bohužel zrovna jiná hospoda v Židenicích, kromě indické restaurace Goa a hospody U Pantátů v Juliánově, která by alespoň nějakou atmosféru měla.

Ale co se za onou prvorepublikovou atmosférou skrývá? Například místy odřený červený nátěr zdí nebo lacině vyhlížející plakáty hvězd, které působí dojmem, že jsou vytištěny na kopírce. Podobně natisknutými cáry papíru je oblepen i bar.

  Zatímco ve stylových prvorepublikových restauracích hrál k poslechu jazz (ve většině případů i živý), zde byly moje uši vystaveny slovenské kapele No Name nebo originálu hitu, který si v ČR získal přezdívku Korále-Sandále. Jako pardon, ale něco takového bych čekal v zastrčené vesnické nádražní hospodě, ale ne v restauraci s prvorepublikovou atmosférou.

 A to si mohu gratulovat, že jsem došel na Korále – Sandále. Při návratu jsem podrobněji prostudoval onen inzerát a je zde možnost zažít i karaoke (prý jako novinku, třeba za dva roky bude k dispozici i frézování zvukovodu).

 Hospoda sice může mít podobně jako moje babička dobré srdce, tedy v jejím případě dobrou kuchyni, ale celulitida, kterou trpí její stehna, mě rozhodně nevábí ono srdce objevovat. To je tak těžké udělat hezkou českou hospodu?

web: http://www.delnickydumbrno.cz/