Už od mala jsem chtěl být kuchařem (nebo automechanikem), tímto přáním jsem vždy úspěšně děsil celou naši rodinu. Z vaření jsem si udělal alespoň koníček, občas si koupím nějakou kuchařku a doma se pokouším vařit – s menšími či většími úspěchy, takřka pravidelně.
Ani nevím, co mě k tomu motivovalo. Snad humbuk okolo českých food blogerů, Pohlreicha a Českého kulinářského institutu. Čím více se v problematice orientuji, tím méně chodím do hospod a tím s menší radostí chodím nakupovat.
Sehnat si dnes svého řezníka, zelináře, pekaře nebo si najít svou oblíbenou hospodu je takřka nadlidský výkon. O kvalitě potravin v supermarketech se nemá cenu bavit (možná s čestnou výjimkou Globusu), tuto kapitolu můžeme odbít jednoduchým citoslovcem: „FLUS!“
Kdysi jsem chodil velmi rád nakupovat na Zelný trh. Je to poslední náměstí, které si, přestože aspiruje na roli podzemního parkovištěm pro buržousty (petice proti je zde), v Brně zachovává nějakou atmosféru. Má euforie ovšem opadla, když okolo mne proletěl drb, že spousta tamních „zelinářů“ si jde svoje bohatství ze zahrádky ráno nakoupit do Hypernovy.
Jak říkám, byl to jen drb, nemám pro něj žádný důkaz, ale mám-li být upřímný, nedivil bych se tomu. V gastronomii je možné se dočkat opravdu čehokoliv. Bohužel, mnoho z nás toho o jídle moc neví. Někteří moji přátelé by asi i ocenili, kdyby měli možnost si po vyčištění zubu stříknout z tuby podobné zubní pastě koncentrovanou směs vitamínů, minerálů a energie, která by jim vystačila na celý den. Těžko pak s něčím bojovat.
Tento problém se zdaleka netýká jen zeleniny, ale snaha „odrbat“ zákazníka je patrná všude. Olomoucké tvarůžky byly vždy moji láskou. Miluju ten smrad, totiž vůni, kterou mají, i to, jak člověku nechávají krásně ulepené prsty. A jaká je krása papat tvargle obalené v trojobalu, spolu s dobře opečenou klobáskou (kdysi výborná záležitost v hospodě U Dřevěného stolu, než hospoda v Černých polích změnila majitele a stala se z ní obyčejná knajpa bez jiskry a xichtu). Jak se ale moje láska k tvarůžkům projevuje nyní? Zoufale běhám po obchodech a supermarketech, beru balení tvarůžků a proti světlu zkoumám, zda jsou dobře uzrálé a nemají vprostřed bílé, nedozrálé kolo, které dokáže svou kyselou chutí zkazit celý ten rozkošně smrdutý zážitek.
Jestli takhle dopadla firma s mnohaletou tradicí (a milionem ozdobným stužek, certifikátů, hvězdiček, razítek od EU) dovedete si představit, jak asi fungují jiné.
O hostincích se nemá asi cenu vůbec bavit. Pokud jste našli ve svém okolí hospodu, kde vám chutná, můžete být rádi. Pokud jste našli takovou, kde je šikovný kuchař, který čas od času připraví něco výjimečného, tak můžete skákat do stropu. Už několik týdnů teskním po kvalitách „zničené“ (tedy ještě ne fyzicky, ale možná by si dlažební kostkou do vitríny zasloužila) hospody U Dřevěného stolu a marně hledám náhradu. Spousta mých přátel si přivydělává prací číšníka nebo servírky. To byste koukali, v kolika hospodách vám se světovým výrazem naservírují jídlo ze závodky nebo z pytlíku.
Začít brát jídlo jako zážitek a ne jako hmotu, kterou je pro přežití nutno nacpat do chřtánu, je asi základ. Velmi si cením práce lidí jako je Cuketka a jeho projekt scuk.cz, pro jejich boj za lepší jídlo.
SMRT POLOTVARŮM A PODVODNÍKŮM!
Žádné komentáře:
Okomentovat